nahoru

další kapitola

předchozí kapitola

obsah

Vývoj knihoven v jednotlivých řeholních domech - S

Skalka u Mníšku pod Brdy - Slaný - Sokolov - Stříbro - Sušice

Skalka u Mníšku pod Brdy - hospic františkánů

Počátky konventu na zalesněném vrchu zvaném dříve Rochoty severně od Mníšku jsou spojeny s poutním místem s chrámem sv. Maří Magdaleny, který ke cti své oblíbené světice kajícnice založil majitel panství Servác Ignác Engel z Engleflussu, majetný pražský koželuh. Bohatě zdobený barokní kostelík stavěný výtečným pražským architektem Kiliánem Kryštofem Dienzenhofferem byl dokončen roku 1693. Hrabě Engel chtěl správu poutního místa a sousední klášter původně svěřit řádu benediktinů. Pro vyživování šesti řeholníků jim odkázal nadaci v hodnotě 20 tisíc zlatých, vinici a rovněž svou knihovnu. Benediktinům však údajně přišla částka pro tolik kněží příliš nízká, proto osídlení Skalky zamítli. Ve svém testamentu pamatoval Servác Engel i na tuto variantu, a tak dle jeho poslední vůle připadla jeho osobní knihovna benediktinskému klášteru na Malé Straně v Praze.2258

Poutní místo tedy zůstalo neosídleno řeholníky po více než 50 let. Teprve roku 1755 se do pustého domu v sousedství poutního chrámu usídlila ke kajícímu životu v modlitbě a kajícnosti v duchu sv. Františka vdova a sestra III. františkánského řádu hraběnka Benedikta rozená z Bínova, provdaná za Františka Morzina a poté za Karla Filipa Čejku z Olbramovic. Pro duchovní vedení a svatou zpověď si na františkánském řádu vyžádala P. Vavřince Hlaváče, lektora teologie a později další řeholníky zejména z Hořovic. Díky jejich působení narůstala popularita poutního místa, až si hraběnka Benedikta roku 1757 zajistila, aby na Skalce trvale pobýval jeden nebo dva kněží, na jejichž výživu založila fundaci 3 tisíce zlatých. Průtahy se schválením řeholního domu od císařského dvora sice oddálily jeho oficiální založení, ale již od roku 1758 měla zpravidla tří nebo čtyřčlenná místní komunita ustanoveného superiora Leopolda Schluderbacha z Kadaně.2259) Františkáni se pustili do rekonstrukce zchátralé budovy a opravili její cely a všechny místnosti pro zřízení vlastní rezidence. Umožnily jim to hlavně peníze od hraběnky Benedikty, zemřelé 16. září 1768 a pochované v hrobce pod sakristií.

Za vlády Josefa II., kdy na Skalce pobývali dva kněží, byl hospic původně zrušen. Podařilo se však prokázat jeho podíl na duchovní správě, takže likvidace byla odvolána. V roce 1920 koupila Živnostenská banka právo na dolování železné rudy pod poutním areálem a ihned začala s intenzivní těžbou, takže život v hospici se stal těžko snesitelným. Františkáni proto začali zvažovat odchod ze Skalky a roku 1926 tak skutečně učinili. V roce 1933 byl objekt vlastnicky předán Náboženské matici a správě Pražského arcibiskupství, jehož úsilím byl poutní areál obnoven.2260) K jeho poškození došlo v 50. a 60. letech 20. století v důsledku poddolování a zejména opuštění a postupného rozebírání stavebního materiálu. Od 80. let začaly opravy areálu a v roce 1991 byly na Skalce opět obnoveny poutní bohoslužby.

Snad již první řeholníci, kteří na Skalku docházeli za hraběnkou Benediktou a jinými poutníky si sem přinesli a trvale ponechali některé knihy. Mezi knihami řeholníků se snad ocitla také jistě skromná a nevelká knihovnička hraběnky, která na Skalku řeholníky uvedla a také zde až do své smrti (1768) pobývala.2261) Čistě hypoteticky lze předpokládat, že se kající šlechtična podílela i placení nákupu knih pro nově zřízenou rezidenci. Františkánská rezidence ve Skalce nikdy neměla zvláštní knihovní místnost, vzhledem k obsazení domu, jež zpravidla tvořil nejčastěji jeho přestavený, jeden kazatel a případně jeden laik, to ani nebylo potřeba. K uložení potřebných knih dostačovala jedna knihovní skříň umístěná v refektáři, doložená roku 1785.2262)

V letech 1854-88 působil na Skalce Vincenc Lichtblau, který kromě své pastorační horlivosti a vlasteneckého nadšení proslul zejména jako numismatik a i ostatními odborníky vyhledávaný znalec starých mincí. Jakožto vlastenec shromáždil během svého života bohatou osobní knihovnu s řadou českých knih. „Půjčoval je ochotně veřejnosti, aby posílil jejich české vědomí a znalost jazyka.“2263) Knižní sbírka br. Lichtblaua tvořila po jeho smrti hlavní jádro konventní knihovny, a to i přestože její větší část byla údajně rozebrána.2264) P. Lichtblau, který současně působil jako knihovník i v pražském konventu u P. Marie Sněžné (viz), nezapomínal ani na společnou klášterní bibliotéku. V roce 1857 pořídil nejprve skříň na knihy, kterou uložil v místním provincialátu. „Tím bylo umožněno knihy dosud roztroušené tam a onde nově setřídit, zrevidovat, nekupovat nové nepotřebné tituly a také nově sepsat katalog,“ uvádí ve svých hlášeních provincialátu.2265) Později další skříň se všemi knihami konventními pořízenými z jeho iniciativy a snad i „vlastními“ umístil do někdejšího zádveří tehdy již zazděného vchodu do rezidence, který byl pro nepohodlnost a zbytečnost dříve zrušen. Na jeho stěnu ze strany vnitřní chodby nechal po stranách vstupu umístit dvě malby na plechu. Perspektivním stylem napodobujícím sochy ve výklenku zde bylo vyobrazeno Nejsvětější srdce Páně a Srdce P. Marie a šlo o dar pražského měšťana a obuvníka Mládka, rodáka z nedaleké Řídky.2266) Nad vchodem pak přinejmenším ve 20. století visel kříž, snad větší umělecké ceny.2267)

Pohled na knihovnu v zazděném vchodu do kláštera
Pohled na knihovnu v zazděném vchodu do kláštera z 20. let 20. století (převzato ze Stojdl, 1924)

V následujících letech pak V. Lichtblau každoročně do konce svého působení (minimálně do roku 1884) vlastní iniciativou sbírku obohacoval o „mnohé různé knihy, především teologické“. Rezidenci také přihlásil jako člena Dědictví Svatojanského, čímž automaticky odebíral knihy vydané tímto sdružením.2268) Po třiceti letech Lichtblauova působení na Skalce obsahovala tamější knihovna podle klášterního inventáře celkem 80 titulů děl ve 200 svazcích.2269) Kromě tohoto tento soupis majetku dodává, že zde „nejsou staré knihy.“ Tato neurčitá poznámka odpovídá skutečnosti - počátky knihovny, stejně jako samotného konventu, spadají až do 2. poloviny 18. století a vzhledem k nevelkému počtu obyvatel kláštera sbírka nebyla příliš rozšiřována o starší knihy převezené sem z jiných klášterů nebo věnované dobrodinci.

V roce 1910 byla „celá knihovna nově utříděna“ péčí Kazimíra Zapletala, řádového klerika studujícího tehdy teologii. Knihy tehdy setřídil oborově do skupin zastoupených písmeny A až L. Přestože neznáme přesné přirazení oborů k písmenům, zdá se že v nejhojněji zastoupeném písmenu G (téměř 300 sv.) byly uloženy knihy modliteb, rozjímání a k podpoře duchovního života.2270) I v roce 1918 byly stále knihy uloženy jako dříve v refektáři.2271) Zde se nacházelo okolo dvou set svazků ze staršího období, zatímco nové přírůstky a bývalá sbírka V. Lichtblaua, zahrnující společně okolo roku 1900 asi 600 knih, byly ukládány na chodbě u bývalého vstupu.2272) Později byla knižní skříň z chodby přemístěna na bezpečnější místo k dalším policím do refektáře a celý fond se tedy nacházel na jednom místě. Z inventářů sepsaných v souvislosti se zrušením a opuštěním konventu a předáním objektu do správy pražského arcibiskupství v roce 1926 se dovídáme o dvou nárožních skříních postavených v refektáři. V nich bylo podle roztřídění do jednotlivých oborů z roku 1910 uloženo celkem 1040 knih a „dále asi 50 knih méně cenných, nových i starých, které postrádají jak signatury, tak i číslování.“ Podle srovnání se staršími inventáři byla zjištěna ztráta 19 svazků.2273) Další osud knih není znám, snad je převzali františkáni z jiných konventů, zlomek fondu však také neznámou cestou skončil v Městském muzeu v Dobříši.2274)

Slaný - klášter františkánů

Františkánský areál leží na návrší severně od města v sousedství poutního chrámu postaveného v letech 1581-1602, původně jako protestantský. V roce 1623 byl kostel úmyslně zpustošen, vydrancován a napůl zbořen a takto stál po celou třicetiletou válku. Františkány sem povolal v květnu 1655 držitel panství, nejvyšší purkrabí království českého a jeden z hlavních představitelů katolické obnovy v Čechách Bernard Ignác Bořita hrabě z Martinic (1603?-1685) z podnětu své manželky Polyxeny rozené ze Šternberka, pro svou zřejmě nejen materiální přízeň titulované řeholníky i svým chotěm jako „matka bratří“. Zároveň se hrabě řádu zavázal zbudovat trojkřídlý řeholní dům u kostela, od té doby pod patrociniem Nejsvětější Trojice, v jehož středu nechal vystavět Loretu. Současně přišli do města první františkáni pobývající dočasně v měšťanském domě u Pražské brány a posléze v rozestavěném konventu, do něhož bylo 14 řeholníků slavnostně uvedeno dne 11. srpna 1662. Již o necelé tři roky později (28.6.1665) chrám i řeholní dům vyhořely, když se zrovna v jeho refektáři konala hostina na počest jeho fundátora. V roce 1690 bylo v slánském konventu zřízeno filozofické studium, na němž se snad s přestávkami vyučovalo až do roku 1749, kdy došlo k jeho přemístění do Bechyně. V roce 1758 zde však pro změnu vznikla klášterní škola morální teologie.2275)

Poprvé měl být klášter zrušen v roce 1786, jeho majetek již sepsala příslušná komise, nakonec ale byla likvidace ještě téhož roku odvolána, pouze došlo k omezení řeholníků z asi 15 na 7 a uzavření studií. Další zrušení hrozilo v roce 1802, kdy měl být objekt dle císařského dekretu předán piaristům pro zřízení koleje. Díky přímluvám církevních hodnostářů z okolí i patrona kláštera Karla hraběte Clam-Martinice a arcibiskupské konsistoře vydal císař František 12.května 1803 nový dekret, že klášter může zůstat františkánům. Za napoleonských válek v konventu fungovala nemocnice pro raněné vojáky (1813-1814). Po zrušení konventu v roce 1950 sloužil dům jako věznice, sklad civilní obrany, depozitář archeologického ústavu aj., v jeho zahradě byl zřízen zvěřinec. V 80. letech 20. století začala z podnětu místního muzea rekonstrukce objektu, který v 90. letech opět převzali františkáni a předali jej řádu bosých karmelitánů, kteří zde sídlí dodnes.

Hrabě Bernard Martinic si byl při zakládání konventu vědom i nezbytnosti jeho bibliotéky, jeho četné knižní dary jsou datovány od roku 1655.2276) Dochoval se jeho darovací dopis napsaný zřejmě před rokem 1678 začínající:„Posílám vašim nejvelebnějším otcům knih nikoli málo z mé knihovny. Na ty z nich, které jsou ve foliu nebo kvartu, chci mít písemné potvrzení, komu budou darovány...“2277) Vyjádřená nedůvěra ve správné rozdělení cennějších darovaných knih byla důsledkem jeho znalosti rozšíření soukromých knihoven bratří dostupných pouze jim samým a nikoli ostatním řádovým členům. Podle dopisu mu záleželo zejména na kvalitně předem připravených kázáních, k čemuž jako nejdůležitější literaturu spatřoval biblické výklady a komentáře, mezi těmito pak zejména mnohasvazkové dílo jezuity Cornelia a Lapide.

Přibližně třicet svazků z tohoto daru bylo určeno pro poustevnu při klášteře, knihy v ní byly uloženy v samostatné skříni. Konkrétně se například jednalo o výklady žalmů a epištol od sv. Bruna z Köllnu, zakladatele kartuziánů, jejichž spiritualita směřuje k poustevnictví, dále životopisy Církevních otců zvané Iconographia a životopisy či legendy dalších svatých. Dále pak asketické dílo španělského jezuitského mystika Juana Eusebia Nieremberga De adoratione, třikrát diurnum pro modlitbu hodinek, pětidílná "malá Bible", příručka bratrstva sv. Františka, tři rozjímavé spisy od sv. Roberta Bellariminiho2278) nebo Annus Hebdomadarum Coelestium od uherského jezuity Jánose Nádasi. Součástí Martinicova daru byl také obsáhlý devatenáctisvazkový biblický výklad spolu s texty Písma zvaný Biblia maxima od francouzského františkána Jeana de la Haye (1593-1661).2279)

Celkový rozsah Martinicova daru je odhadován na asi 250 svazků,2280) takže se jednalo o podstatný základ konventní bibliotéky. Bernard Sannig ve svých dějinách slánského kláštera k roku 1678 píše: „Kromě dalších štědrých provizí konventu nakoupil vznešený pán zakladatel také bohatou knihovnu vybavenou různými velmi užitečnými autory a daroval ji konventu, jak je uvedeno v jejím inventáři uloženém v archivu.“2281) Tři knihy hrabětem Martinicem zakoupené pocházely původně z konfiskované knižní sbírky na staroměstském popravišti sťatého Václava Budovce z Budova,2282) jejíž část připadla rovněž knihovně pražského konventu díky otci Bernarda Ignáce hraběti Jaroslavovi Bořitovi z Martinic. Mezi svazky věnovanými fundátorem nikoli jednorázově, ale průběžně během 50. až 70. let bylo rovněž několik děl o italské Loretě naznačující Martinicovu úctu k svaté Chýši a také jeho zájem o co nejlepší rozšíření jejího kultu právě ve Slaném.2283)

Knižní sbírka alespoň zčásti přečkala tragický požár při hostině v červnu 1655. Klášter byl poškozen méně než přilehlý chrám, ale i z něj se „podařilo se vynést sošku Panny Marie, votivní dary, paramenta a knihy.“2284) O zachování svazků v bibliotéce svědčí dochovamých 19 svazků již dříve věnovaným Bernardem hrabětem z Martinic.

Ve slánském konventu vnikla v druhé polovině 17. století dílna na psaní a výzdobu iluminovaných liturgických rukopisů pro potřeby františkánských chórů a kostelů. V srpnu 1677 zde byl psán barokní antifonář, na jehož pergamenových listech velkého foliového formátu byly namalovány iniciálky zlatou, modrou a růžovou barvou.2285) Vyvrcholením této písařské a malířské aktivity bylo na přelomu 17. a 18. století dílo bratra Silvestra Hiblera, působícího rovněž v Zásmukách.2286) Pro pořízení takových zdobených knih byl ovšem nutný nákup drahého pergamenu, barev a zlata. Hiblerův antifonář vytvořený v letech 1702-1704 tak zaplatila matronka konventu a „šlechetná a zbožná dáma“ Kateřina Kotianová, měšťanka v Lounech. Současně uhradila ještě nákup 80 pergamenů pro pořízení dalšího žaltáře.2287) Ve stejné dílně také vznikl roku 1704 františkánský misál pro potřeby místního chrámu.2288) Další osobou podílející se na výzdobě rukopisů ve Slaném mohl být laický bratr Fidél Říp (Rzipp, †1713), o němž klášterní nekrologium dodává, že byl malířem.2289)

Nejstarší inventář knihovny napsaný někdy před rokem 1678 se nedochoval, známe jej pouze ze zmínky v tehdejším soupisu konventního archivu.2290) V roce 1678 byl sepsán nový inventář obsahující kromě předmětů v obou sakristiích (kostela a Lorety), Lorety samotné a Božího hrobu také seznam děl v knihovně.2291) Podle něj byly knihy roztříděny a uloženy podle oborů zastoupených písmenem, přičemž v jednotlivých oborech už knihy nebyly nijak uspořádány ani očíslovány. Soupis obsahuje titul díla (resp. prvního díla v konvolutu), v tomtéž sloupci u některých místo a rok tisku, v pravém sloupci pak formát. Pouze některé obsáhlé třídy (např. M - dějiny) jsou seřazeny také podle formátu. Katalog obsahuje zejména tisky z 17. století, jen zřídka se objevují knihy z 15. století, získané zřejmě různými dary. Celkem soupis eviduje 526 svazků uložených v knihovně, docela úctyhodné množství, které se bratřím podařilo shromáždit během 16 let od svého slavnostního uvedení do města, téměř polovinu ovšem věnoval fundátor hrabě Martinic.

Obsahové složení sbírky odpovídá aktivitám konventu, v němž ještě v 17. století nefungovala klášterní škola a jehož kněží měli na starost běžnou duchovní péči o křesťany ve městě a jeho okolí. Největší část fondu tvoří literatura pro duchovní četbu a řeholní život, jednalo se zejména o příruční kapesní svazky osmerkového, dvanáctkového nebo šestnáctkového formátu, tedy drobné knížky modliteb, duchovních ponaučení a četby pro osobní duchovní cestu. Překvapivé je veliké množství historické literatury, které snad naznačuje větší knižní dar nebo odkaz od dobrodince dějepisného zájmového založení. Zvláštní skupinu tvořilo asi 30 svazků literatury k rozjímání a duchovnímu vedení uložených v poustevně, již zmíněných výše.2292)

Snad již tehdy vyčlenili řeholníci pro uložení knihovního fondu samostatnou místnost, doloženou ale až v polovině 18. století.2293) Prameny neuvádějí pozdější stěhování fondu, a tak se snad jedná o stále stejnou klenutou místnost v prvním patře kvadratury, která jako bibliotéka sloužila až do roku 1950. Podle fotografie z 30. nebo 40. let 20. století se v cele nijak nevynikající svou velikostí ani výzdobou nacházely dva druhy prostých knihovních skříní bez ozdob. Starší se štítky oborů podle roztřídění fondu snad pocházely někdy z 18. století. Novější police, světle natřené, v nichž se také nacházela moderní literatura, pak lze stylově zařadit do 19. století. Původ starších skříní mohl souviset s utříděním sbírky, opravami knih a jejich řádnému rozdělení do oborů, což v roce 1772 „svou pílí“ provedl místní český kazatel a třikrát zvolený slánský kvardián Desiderius Lebeda.2294) V několika následujících letech pak býval ve Slaném řádně ustanovený knihovník, obvykle jeden z místních kazatelů nebo představený. Dveře do knihovny zdobil přinejmenším na počátku 20. století cizelováním zdobený zámek. 2295)

Interiér knihovny, archivní foto (1); klikněte pro zvětšení
Interiér knihovny, archivní foto (2); klikněte pro zvětšení
Pohledy do interiéru knihovny, archivní fotografie z 1. pol. 20. stol.
(NA, ŘF, 2846; reprodukce Jan Kašpar, autor)
klikněte na obrázky pro zvětšení

V roce 1786 byl slánským knihovníkem zároveň kazatel a v jiné době představený dalšího konventu Gilbert Christoph. Jeho jméno je zmiňováno v souvislosti s inventarizací veškerého majetku a vybavení chrámu i řeholního domu včetně knihovny při tehdy plánovaném zrušení konventu. To bylo zřejmě odvoláno dříve, než stačily být některé knihy odvezeny, takže fakticky k žádným újmám na knihách nedošlo.2296) Někdy v polovině 19. století knihovnu sepsal františkánský kněz Josef Kalasánský Leidl, kazatel a také autor katalogu zásmucké bibliotéky a kronikář města Bechyně.2297) Ze Slaného přešel P. Leidl do Uherského Hradiště, kde rovněž působil jako knihovník. Několikrát v této době byla knihovní místnost spolu s okolními opravena, konkrétně v roce 1856 vymalována, 1892 byly v prvním patře položeny nové dřevěné podlahy a o 21 let později zase vyměněna okna.2298)

Slánský představený Gilbert Procházka při inventarizaci klášterního vybavení v roce 1890 uvádí, že knihovna má podle svého katalogu asi 1250 děl v 1761 svazcích.2299) Zda měl na mysli soupis bibliotéky od P. Leidla nebo jiný není zřejmé, vzhledem k odvolávání se na dřívější katalog však tento již zřejmě neodpovídal aktuálnímu stavu fondu ani co se týkalo starých tisků. O novějších knihách kvardián výslovně píše, že „nejsou setříděny a očíslovány“ (osignovány). Mnohá díla měl také P. Procházka „z různých důvodů“ ve své vlastní „příruční knihovně.“ Také toto vyhýbavé tvrzení naznačuje neuspořádanost konventní knižní sbírky, takže i místní představený si raději knihy uložil u sebe a neváhal se k tomu přiznat.

Od roku 1928 až do zrušení františkánského kláštera pobýval ve Slaném P. Hyacint Holický, po většinu toho času jediný kněz v konventu a též jeho představený a správce knihovny.2300) Také on vycházel zřejmě z téhož staršího knihovního katalogu a stále ani v 40. letech neměl mimo něj úplnější informace o rozsahu ani přesném obsahu fondu.2301) Ve svých dějinách konventu napsaných zřejmě někdy po skončení druhé světové války uvádí P. Holický celkový rozsah staršího i moderního fondu umístěného v jedné místnosti jako „asi 3500 svazků plus nesvázané knihy.“ V samotné bibliotéce se kromě knih a jejich regálů nacházel také jeden stůl a židle. Skříně na knihy byly také v celách řeholníků, vesměs ale prázdné, pouze ve svém pokoji měl představený asi 200 svazků.2302) Po roce 1919 řád část řeholního domu pronajímal městu, například pro místní muzeum. Místnost v patře označenou jako číslo 14 takto využíval slánský městský úřad pro „knihovny“, tj. zřejmě jako sklad městské veřejné bibliotéky.2303)

Záhy po zrušení kláštera, dříve než do Slaného přišli zástupci Národní a universitní knihovny, konkrétně do června 1950 převzalo Městské muzeum, později Vlastivědné muzeum ve Slaném většinu historického klášterního fondu. Později byly knihy v muzeu inventarizovány a spočítány na 1656 svazků, které jsou zde uloženy dodnes jako samostatný fond v zachovalém stavu.2304) Slánské muzeum zastupované v roce 1950 Františkem Fořtíkem a Karlem Čížkem totiž bylo státními orgány vyzváno, aby převzalo z kláštera předměty vhodné pro své muzejní sbírky, i když o knihách zřejmě žádné instrukce dodány nebyly. Nezdá se, že by svazky z konventní bibliotéky byly nějak tříděny, spíše před úplným převzetím fondu muzeem zasáhla do věci pražská Národní a universitní knihovna, jejíž pracovníci klášter navštívili, aby knihy zmapovali a připravili k odvozu. Centrální státní knihovnou tak bylo nakonec údajně převzato 1189 svazků a jistý počet knih si také vybral okresní knihovnický inspektor pro lidové knihovny“.2305) Několik jednotlivin převezených do skladišť Národní knihovny bylo v rámci navrácení majetku předáno v 90. letech konventu u P. Marie Sněžné.

Sokolov - klášter kapucínů

Založení konventu v Sokolově odsouhlasila provinční kapitula v Linci v roce 1662, přičemž iniciativu k jeho výstavbě vyvinul nejvyšší kancléř Českého království Johann Hartwig hrabě Nostitz. Následujícího roku byl získán souhlas císaře Leopolda I. i arcibiskupa kardinála z Harrachu a o další rok později začala stavba. Kvadratura přiléhající zezadu na kostel sv. Antonína byla velmi brzy hotova, stejně jako kostel vysvěcený roku 1667. Rod Nostitzů vyživoval klášter i později, pod kostelem se nachází jejich hrobka. Trojkřídlá budova (ze strany kostela byl v kvadratuře jen ambit) zůstala bez větších stavebních úprav až do současnosti. Od roku 1961 působil v objektu Městský podnik bytového hospodářství, nyní Sokolovská bytová s.r.o. a klášter i kostel jsou dobře stavebně zabezpečeny. Chrám sloužil v minulosti jako skladový prostor, v současné době je po opravách využíván jako koncertní síň.

Dostupné informace o sokolovské knihovně jsou dosti kusé, o jejím všeobecnějším charakteru nemáme žádné zprávy. Počet bratří v konventu byl nejvyšší v druhé polovině 18. století - 23 řeholníků, obsazení postupně klesalo na čtyři až pět ve 20. století. Vzhledem k celkem vysokému počtu bratří v prvních 150 letech existence konventu nemusel být tehdy malý ani jejich knihovní fond, snad dosáhl i jednoho nebo dvou tisíc svazků. Uložen byl v místnosti v patře konventu v sousedství chórového schodiště, která byla pro účely knihovny zbudována v roce 1717 mezi dalšími přestavbami, na nichž se zřejmě podlel architekt Octavian Broggio.2306)

Ovšem v inventáři kláštera z roku 1755 není o knihovně zmínka žádná, z čehož vyplývá, že mimořádná sbírka nebo výstavné prostory patrně v Sokolově nebyly.

Z archivních pramenů známe donátora Tomáše Jana Preinla, faráře v Oloví, který roku 1671 odkázal kapucínům svou knihovnu.2307) K určitému přesunu knih došlo v roce 1721, když v Sokolově působil magistr noviců a hagiograf Demetrius z Horního Slavkova. Sestavoval tehdy direktář svátků pro modlitbu officia, a tak mu provinciál poslal po sokolovském vikáři Michaeli Becherovi z Karlových Varů několik potřebných knih. Pár liturgických rukopisů bylo zase převezeno do hradčanského archivu.2308) Někdy v závěru 18. století byla knihovna utříděna a sepsán nový katalog.2309)

Další informace o knihovně pochází až z roku 1950, osud fondu tehdy nebyl nijak lehký. Budovu po zrušení konventu získala vojenská správa a nový uživatel si žádal její co nejrychleší vyklizení. Knihy byly proto v létě 1950 přestěhovány do provizorního skladu Městského národního výboru na ulici J. Fučíka č. 11, kde ale nepobyly ani měsíc. Do prostor se stěhovala prodejna národního podniku Nový byt a svazky byly přemístěny do domu č. 20 na protější straně ulice. V říjnu fond oficiálně převzala Státní studijní knihovna v Plzni a snad ještě téhož roku byly dočasně i s jinými klášterními sbírkami opět přemístěny do vyklizeného kláštera v Teplé. Až odtamtud se někdy v roce 1951 stěhovaly do plzeňského depozitáře. Odhady o velikosti knihovny se tehdy pohybovaly mezi pěti a šesti tisíci svazky, v němž bylo dosti „starších tisků“. Již v Sokolově byly ale mnohé knihy roztrhané, brožury a nesvázané časopisy ve stavu blízkého zkáze.2310) Dodnes je fond uložen v Plzeňské vědecké knihovně, řádu kapucínů byly vráceny dva prvotisky v minulosti předané Památníku národního písemnictví.

Stříbro - klášter Menších bratří/minoritů

Vznik konventu založeného spolu se samotným městem bývá dle stavebně-historického průzkumu kladen zhruba do poloviny 13. století, písemně je klášter a jeho kvardián doložen roku 1272. Barokní prameny rovněž hovoří o starším a opuštěném ženském konventu, který pak minorité převzali a o podílu rodu Švamberků na založení domu.2311) Poznatky o jeho dalším vývoji v předhusitském období jsou dosti skoupé a ani o tehdejší knihovně zatím nemáme žádné zprávy. V roce 1426 Stříbro dobyli táborité pod velením Přibíka z Klenové a také klášter silně poničili. Týž Přibík, držitel panství ale o osm let později konvertoval ke katolictví a sám uvedl řeholníky zpět.

16. století jako i jinde provázel úpadek kláštera, který na čas zanikl. Již roku 1569 se ale opět minoritům podařilo získat fundátora zřejmě poničeného domu a na základě svolení jeho i pražského arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice došlo k opětovnému usídlení bratří ve Stříbře.2312) Úpadek zapříčiněný konfesními problémy ještě umocnilo několik požárů (1497, 1508 a 1600), a tak teprve po skončení třicetileté války nastaly podmínky pro solidnější a trvalejší obnovu konventu. Na sklonku 17. století začala barokní přestavba kláštera probíhající v několika etapách v průběhu první poloviny následujícího věku. V roce 1785 byl ale klášter při státní „církevní reformě“ zrušen, chrám na čas proměn na farní, později ale zpustl a byl rozebrán a zbořen. V objektu bývalého kláštera, později ještě přestavěném, dnes sídlí místní muzeum včetně svých expozic.

Nejstarší známou knihou užívanou ve stříbrského konventu je prvotiskový Catholicon od J. Balba tištěný v Benátkách roku 1487. V roce 1588 ji od místního kvardiána získal k osobnímu užívání minorita Georg Brunus.2313) Nelze předpokládat, že v konventu zůstaly zachovány v průběhu 16. a první poloviny následujícího století knihy z dřívějšího období. Pokud nebyly zničeny, ocitly se v jiných rukou, jako i výše zmíněná inkunábule.

Zprávy o konventní bibliotéce máme až z počátku 18. století, konkrétně z roku 1711 z tehdy sepsaného inventáře kláštera, jehož tvůrcem byl místní kvardián Sebastián Wolf.2314) Na první pohled se zdá, že v souvislosti s tehdy probíhající přestavbou areálu mohla vzniknout samostatná knihovní místnost. Malý fond však byl uložen pouze v několika policích v jiných blíže neurčených prostorách a ani ty již o rok později nepostačovaly, jak poznamenal v tomtéž inventáři konvent vizitující provinciál P. Schmid: „Knihovna kvůli nedostatku místa od nyní pokračuje na jiném místě ve skříni v kanceláři, co nejdříve má být navrácena do dobrého pořádku. Přírůstky jsou již vloženy na svých místech.“

Na rozdíl od většiny v klášterních biblioték nebyl knižní fond ve Stříbře nijak oborově roztříděn. Svazky minorité rozdělili pouze podle formátů a označili průběžným arabským inventárním číslem, jedna číselná řada platila pro celý fond. Rozdělení knih dle formátů bylo sice praktické a šetřící prostor, nešťastně ale byla vymyšlena ona pořadová čísla. Přestože na konci jednotlivých formátů bylo ponechána rezerva - neobsazená řada čísel, došlo postupně k jejímu zaplnění a začaly vznikat duplicitní signatury odlišitelné pouze formátem. Od roku 1714 tak začali minorité užívat jako signaturu jen majuskulní písmeno označující asi polici. K roku 1711 soupis eviduje pouhých 160 záznamů knih, což je na klášter, kde v polovině 18. století žilo 11 kněží a 3 laici, překvapivě nízký počet, inventář však nejeví žádné známky své neúplnosti. Většinu potřebné literatury měli řeholníci zřejmě ve svém osobním užívání uloženu v celách. Mezi 22 přípisy z následujících let převažují velké foliové svazky bezpochyby vyšší ceny, levnější knížečky zřejmě minoritům za evidenci nestály.

Katalog nese stopy pozdějších revizí a jejich závěr je dosti šokující - přibližně čtvrtina knih nebyla nalezena. Jelikož nejsou známy jiné vnější příčiny těchto úbytků, přístup ke knihám a jejich půjčování řeholníkům zřejmě fungovalo zcela volně (knihovna mohla být třeba někde na chodbě nebo v refektáři), bez jakékoli kontroly přístupu a evidence výpůjček a knihy prostě nebyly vraceny zpět.

Obsahové složení nevelkého fondu, který minorité využívali jen doplňkově mimo své vlastní knihy, nelze brát jako základ pro srovnávání s dalšími činnostmi konventu a život v něm. Našli bychom zde ale Bible a jejich výklady, kázání v latině a němčině a jen v několika případech česky, několik učebnic logiky, filozofie nebo morální teologie, díla asketická a modlitební, v menší míře knihy liturgické a katechetické. Za zmínku stojí též blíže neurčený „libellus boemicus de sancta Agnete“.2315) Nevelký fond, který ztěží obsahoval vzácnější starší rukopisy nebo tisky zřejmě z větší části skončil v 2. polovině 80. let 18. století jako makulatura pro výrobu lepenky a cennější knihy byly snad nabízeny v některé z aukcí.

Sušice - klášter kapucínů

Zřízení kláštera schválila provinční kapitula 6. září 1641. Za dva roky se podařilo kapucínům najít donátora Jindřicha Liebštejnského z Kolowrat a záhy byl jmenován i první superior Karel ze Slezska. Jako i jinde se ale stavba zdržela válečnými událostmi, a tak základní kámen položil kardinál Harrach až 17. září 1651. Během několika roků byla hotova hrubá stavba, celkové dokončení včetně solidních střech se však protáhlo až do 60. a 70. let. V roce 1707 byl klášter uchráněn velkého požáru ve městě. Určitou újmu utrpěl, když Napoleonova vojska uloupila cenné věci z kostela i kláštera. V roce 1990 byl objekt restituován kapucínům, kteří jej spravují nadále.

Jednou z osob, které stály při vzniku klášterní knihovny byl důstojník císařské armády Jindřich Michael Hýzrle z Chodů, který se finančně podílel i na stavbě samotného kláštera a daroval mu zázračný obraz Panny Marie, čímž se z chrámu stalo poutní místo.2316) Významnými donátory byli po celou druhou polovinu 17. století snad všichni sušičtí děkanové. Především sbírky kázání ale i další knihy získali řeholníci v roce 1659 z poslední vůle Michaela Augustina Natalise, děkana nejprve v Blatné a teprve později v Sušici. Větší množství svazků bylo u kapucínů z knihovny Šebastiána Zbraslavského, pozdějšího kanovníka a děkana u sv. Víta v Praze, který se sám ještě v Sušici zasloužil o založení konventu. Jeho sbírku doplněnou o vlastní dar ale předal řeholníkům až někdy v 80. letech jeho synovec, rovněž kanovník Václav Zbraslavský. Dalším štědrým sušickým děkanem byl Karel Rosacius z Karlšperku (†1672), který daroval nejen nově zakoupené knihy ale i starší tisky z knihoven jeho rodiny, která se v Sušici výrazně zasloužila o rozkvět humanismu. Časté, ale již drobného rozsahu, byly i další dary od kléru a šlechty v okolí města.2317)

Úpadek kláštera od konce 18. století se odrazil i ve stagnaci tohoto fondu, jak dosvědčuje poměr množství knih v té době vydaných v něm. Po celé 19. i 20. století až do zrušení konventu byla knihovna uložena v některé z cel v prvním patře v konventu. V místnosti se nacházela socha Panny Marie, především však čtyři obrazy zavěšené na končířích: schéma císařů a českých knížat a hrabat, postavy evropských panovníků, zkáza sochy obra ve snu krále Nabuchodonosora (Daniel 2,31) a vyobrazení papežů. Knihy byly uloženy v pěti skříních. Dva dochované inventáře však hovoří v souvislostí s tímto pokojem jen o „několika stech starých knihách“, takže není vyloučeno, že v budově existovalo i jiné úložiště s moderní literaturou.2318)

Inventář z roku 1811 uvádí, že v klášteře byly knihy zpracované i nepopsané. Existoval tedy nějaký soupis, což bylo vzhledem k přibližnému objemu fondu asi tři tisíce svazků nevyhnutelné. Knihy byly dle obvyklé metody dle oborů osignovány. Počet nezpracovaných knih ale postupně přibýval a vše napravil až významný kapucínský knihovník Gotthard Tesař sepsáním katalogu v letech 1875-6.2319) Jeho soupis eviduje ve své hlavní části 2490 knih, stručněji popisuje asi 450 knih z tehdejšího daru Františka Trachty, děkana v Kašperských Horách, a jen poznámkou se zmiňuje o dalších třech stech svazcích. Jak vyplývá z pozdějších údajů, zpracoval v něm jen starší část fondu. Velký dar děkana Trachty, který byl štědrý i k hradčanské knihovně, je ve fondu patrný dodnes.

Ve 20. letech minulého století se o knihovnu zajímal místní archivář Antonín Janák. Fond nezpracoval celý, ale prohlédl jej a zaznamenal zajímavé staré tisky zejména ze 16. století, 35 prvotisků a asi 25 rukopisů.2320) Jeho velikost odhadl na čtyři až pět tisíc svazků. Bohatě byla ve fondu zastoupena humanistická literatura a díla antických klasiků, z části díky daru knihovny rodiny Zbraslavských, z části pro nezbytné filozofické znalosti kněží. Mezi nimi se našly i knihy českých humanistů.2321) Knihovna obsahovala velký počet spisů o českých dějinách a světcích, což dosvědčuje zájem o toto téma u řeholníků a současně u dřívějších vlastníků, jako byli místní děkanové. Největší díl jako obvykle tvořila kázání v různých jazycích.

Když začínala druhá světová válka a bratři si uvědomovali ohrožení vzácných sbírek, nechali roku 1939 převézt některé vzácné tisky do Prahy. K značným ztrátám však došlo až po zabrání kláštera v roce 1950. Když 7. srpna přebíral klášterní archiv správce Krajského archivu Miroslav Bělohlávek, hovořil ve zprávě o asi 5 tisících knihách stále uložených v klášteře. Ucházel se o ně Okresní národní výbor argumentujíce, že se v nich mnoho pojednává o sušickém kraji a převozem jinam by ztratily svou hodnotu.2322) Dle svozových pravidel měl být fond předán studijní knihovně v Plzni, která jej také nejprve 1. listopadu oficiálně převzala.2323) Budovu již tehdy přebrala vojenská správa, která odstěhovala knihy z původního umístění v prvním patře do malé místnosti v přízemí u vchodu. Počet svazků byl tehdy odhadnut na dva a půl tisíce, mezi nimi několik rukopisů, prvotisků a značný počet starých tisků. Novější literatura o přibližně stejném rozsahu se s výjimkou několika náboženských děl již v hromadách nenacházela a byla tedy patrně při transportu z prvního patra odnesena pryč a zlikvidována. Objekt tedy musel být vyklizen pro armádu, a proto byly knihy deponovány v městském muzeu. Správa depozitáře byla svěřena jistému inspektorovi Janu Jášovi, který byl zmocněn, aby nepotřebné knihy vyřadil a se souhlasem plzeňské studijní knihovny předal Sběrným surovinám. Záhy bylo rozhodnuto, především zásluhou Aloise Medka, okresního knihovního inspektora, že fond nebude odvezen pryč z města, ale zůstane jako celek v sušickém muzeu, které jej dostalo do správy2324) a později i vlastnictví.

Zřejmě krátce po převezení knih do muzea vznikl jejich zběžný a dosti nedbale zpracovaný rukopisný katalog bez bližších údajů o svém vzniku. Eviduje něco přes 1800 záznamů, některé knihy jsou ovšem uvedeny dvakrát. Později vytvořili pracovníci sušického muzea lístkový katalog a knihám přiřadili nové signatury. Popisuje celkem 1677 knih. Pomineme-li 72 nedatovaných záznamů, je mezi nimi 19 novodobých rukopisů, 11 inkunábulí, 165 tisků ze šestnáctého, 864 ze sedmnáctého, 467 z osmnáctého století a jen 98 novějších. Prvotisky sepsal Mirko Riedl2325) a zjistil při jejich srovnávání se staršími inventáři knih ztrátu 28 titulů. Výsledky likvidace knih z 19. a 20. století jsou rovněž evidentní, dle přibližných odhadů a srovnání s popisem A. Janáka z 30. let jich nebylo zničeno méně než dva a půl tisíce. Konfrontováním katalogu s knihami jmenovanými v článku tohoto archiváře ovšem zjistíme, že se bohužel ztratila i velká řada tisků vzácných svým obsahem i vročením (bohemika, knihy z 16. století).

Kapucínská knihovna byla instalována jako součást expozice sušického muzea. Vedle novodobých skříní je postaven barokní sekretář.2326) V inventářích kláštera sice u knihovny zmiňován není, ale podle maleb v horní polovině dveří skříně znázorňujících knihy s šedými hřbety zde nějaká souvislost bude. Obrazy v dolní části dveří znázorňují dva kněze, jednoho čtoucího a druhého píšícího. Lístkový katalog byl přepsán do elektronické podoby. Na podzim 2003 uznalo Muzeum Šumavy v Sušici právo kapucínského řádu na vlastnictví knihovny. Na základě smlouvy o propůjčení muzeu je ale dále široké veřejnosti přístupná v jeho expozici.


nahoru     obsah      další kapitola     předchozí kapitola